Včeličky

Ve Včeliček se potkávají děti předškolního věku společně s o rok mladšími kamarády. Každé z nich má své tempo, své zájmy i své místo ve skupině. Učíme se spolupracovat, pomáhat si, naslouchat druhým a postupně objevovat, co všechno už dokážeme.

Společně objevujeme svět kolem nás a dáváme prostor dětské zvídavosti, tvořivosti, fantazii i samostatnému přemýšlení. Starší děti přirozeně rozvíjejí dovednosti, které využijí při svém dalším kroku na cestě do školy, mladší kamarádi se učí od ostatních a získávají nové zkušenosti vlastním tempem.

Stejně jako včeličky v úlu i my tvoříme jeden tým, ve kterém má každý své místo. Čekají nás hry, tvoření, poznávání, společné zážitky a spousta malých dobrodružství.

Děti provázejí paní učitelky Tereza Mikschl a Dagmar Vrabcová a asistentka pedagoga Diana Susová.

Jmenuji se Tereza Mikschl a do naší třídy jsem nejdříve nastoupila jako asistentka pedagoga a postupně jsem se stala třídní učitelkou. Díky tomu jsem měla čas děti opravdu poznat – jejich radosti, obavy i to, co každého z nich dělá jedinečným.

V naší třídě jsou převážně děti ve věku 4–5 let, a protože máme ve třídě hodně chlapečků, bývá u nás opravdu živo. Mám ráda pohyb, proto s dětmi často cvičíme formou hry a učíme se spolupracovat. Podstatná je pro mě také správná výslovnost a rozvoj komunikace, proto se věnujeme logopedickým chvilkám a aktuálně si v této oblasti rozšiřuji vzdělání.

Ve své práci se snažím vytvářet prostředí, kde se děti cítí bezpečně, přijímané a mohou být samy sebou. Mám ráda upřímnost, humor a přirozený přístup. Ve volném čase jsem především maminkou syna Toníčka, se kterým rádi chodíme na výlety a staráme se o zahrádku. Mám ráda zvířata a přírodu – přináší mi klid a inspiraci, kterou si často přenáším i do práce s dětmi.

Jmenuji se Dáša a v mateřské škole působím již krásných dvacet let. Za ty dvě dekády praxe mi rukama prošlo mnoho dětí a každé z nich mě naučilo něco nového o trpělivosti a dětské radosti. V soukromém životě jsem maminkou tří dětí a hrdou babičkou čtyř vnoučat, což se přirozeně promítá i do mé práce – ty nejmenší děti mi ve školce často samy od sebe říkají „babi“, což je pro mě ta nejkrásnější odměna a projev důvěry.

Ve své práci s dětmi nejraději zpívám, maluji a tvořím. Věřím, že skrze barvy a písničky se děti nejlépe učí vyjadřovat své pocity a rozvíjet svou fantazii. Společné tvoření pro mě není jen o výsledném obrázku, ale o té radosti z procesu a o sdílených chvílích, kdy se společně smějeme a objevujeme svět.

Mým cílem je, aby se u nás děti cítily jako v bavlnce. Snažím se jim předávat nejen své zkušenosti, ale především pocit bezpečí a zázemí. Každé pohlazení nebo vlídné slovo, které jim během dne věnuji, je pro mě přirozenou součástí mého přístupu – tak, aby se každé dítě cítilo milované a přijímané, přesně tak, jak to zná z náruče své vlastní babičky.

Něco málo o mně

Jmenuji se Diana, ale většina lidí mi říká Dý nebo Dído.

Když bych měla napsat pár slov o sobě, asi bych začala tím, co o mně říkají ostatní. Často slýchám, že jsem pořád tak trochu dítě. A možná právě proto si s dětmi tak dobře rozumím. Mám ráda jejich fantazii, upřímnost, smích a radost z maličkostí.

Rodina je pro mě to nejdůležitější. Rádi spolu cestujeme, poznáváme nová místa, chodíme na výlety a vymýšlíme různá dobrodružství. Moc ráda mám také zvířata.

Na dětech mě nejvíc baví jejich bezprostřednost a to, jak každý den něco nového objevují. Ráda pro ně vymýšlím hry, tvoření a nejrůznější aktivity a těší mě sledovat jejich radost i pokroky.

Zároveň se moc těším na to, co se od dětí naučím já. Věřím, že právě ony nám často připomenou, že radost může být úplně jednoduchá a fantazie nemá hranice.

Těším se na společné chvíle s dětmi i ostatními učitelkami, na nové zkušenosti, nápady, smích a všechno krásné, co nám společně strávený čas přinese.